FLAMENCO je snad nejznámějším a nejvýznamnějším projevem španělské (přesněji řečeno jihošpanělské – andaluské) lidové kultury. Přestože se jedná v zásadě o fenomén hudební a taneční, obsáhle přesahuje hranice hudby a tance a ovlivňuje jiná odvětví umění (a je jimi ovlivňován) jako je film, vážná hudba, moderní tanec, malířství i literatura.
Krása, atraktivita, umělecká hodnota a náročnost flamenka způsobily, že se jako jedno z mála lidových umění dostalo daleko za hranice země svého původu. Po celém světě existují školy flamenka, v jižním Španělsku se lidé z celého světa učí tancovat flamenco, hudební teoretikové zkoumají jeho harmonie a sofistikované rytmy, literární vědci pak studují lidovou poezii obsaženou v textech písní.
Ačkoli flamenco vzniklo a je nejvíce rozšířené v Andalusii, stalo se právě ono (a ne například aragonská jota či galicijské dudy) jakýmsi symbolem, reprezentantem celého Španělska a jeho kultury, podobně jako například býčí zápasy.
STRUKTURA FLAMENKA
Současné flamenco je možné rozdělit na tři části (D. E. Pohren), z nichž každá tvoří svébytné umění a může existovat samostatně, ačkoli většinou fungují společně nebo alespoň po dvojicích:
zpěv (cante)
tanec (baile)
hra na kytaru (toque)

Někdy se ještě uvádí jako samostatná část rytmický doprovod (jaleo).
Flamenco (cante, baile, toque) může být děleno ještě následujícím způsobem:
cante, baile, toque jondo (hluboké)
intermedio (střední)
chico (lehké, odlehčené)
Flamenco jondo (jondo-andaluská varianta slova hondo-hluboký) je nejstarší a nejčistší forma, prazáklad flamenka, ze kterého všechny ostatní formy vycházejí. Pokud je řeč pouze o zpěvu, používá se též výrazu cante jondo. Je vážné a melancholické, nejtěžší na porozumění. Vyjadřují se jím ty nejhlubší emoce.
 

Flamenkové skladby obvykle vycházejí ze schémat, která mají svá pojmenování: Soleá, Bulerías, Alegrías, Tangos, Siguiriyas, Rumba, Rondeña, Tarantas, Fandangos, Colombiana, Sevillanas, Tientos a další. Schéma určuje především rytmus neboli compás